|
Po skončení druhé světové války na jaře 1945 žilo v Brně asi třicet tisíc Němců. Byla to jen polovina z jejich předválečného stavu, neboť většina mužů musela během válečných let narukovat do wehrmachtu a odešla na frontu, tisíce dalších Němců – především aktivních nacistů – uprchly z města před příchodem Rudé armády, jiní se ukryli před frontovými boji na venkov. Německou komunitu v Brně tak tvořily zejména ženy, děti a staří lidé.
Postavení německých občanů v Brně bylo v prvních poválečných týdnech svízelné. Národní výbor města Brna vydal v tomto čase řadu omezujících a diskriminačních nařízení, jako byla pracovní povinnost, snížené příděly potravin nebo konfiskace majetku. Přesto od prvních mírových dnů zazníval v české veřejnosti požadavek na úplný odchod Němců z Brna. K protiněmecké náladě přispíval místní tisk i veřejné projevy tehdejších politiků, včetně velmi ostrého protiněmeckého proslovu prezidenta Beneše v Brně 12. května 1945.
Napjatou situaci v Brně komplikovala také těžká zásobovací a bytová krize. Dne 29. května 1945 vydal Zemský národní výbor výnos o vyvedení Němců z Brna. Ve městě měli zůstat jen muži mezi 14–60 lety, aby zde pomáhali při odklízení trosek a veřejných pracích. Vysídlení se nemělo vztahovat na nemocné osoby, invalidy, těhotné ženy, antifašisty a osoby ze smíšených manželství. Hned následujícího dne posvětil transfer Němců také Národní výbor města Brna. Osudného dne 30. května 1945 ve večerních hodinách bylo na několika místech shromážděno kolem dvaceti tisíc brněnských Němců, kteří se v ranních hodinách následujícího dne vydali za asistence ozbrojeného doprovodu směrem na Pohořelice.
Překotnost celé akce, její špatná organizace a neujasněný cíl pochodu brněnských Němců přispěly k následné obrovské tragédii. Tisíce vyčerpaných Němců došly po namáhavém pochodu do Pohořelic, kde měli být snad podle původních představ a plánů brněnského národního výboru rozptýleni do nedalekých vesnic a nasazeni zde na zemědělské práce. Pohořelice ovšem nebyly na takovou vlnu vysídlenců připraveny. Pro staré, nemocné a dalšího pochodu neschopné osoby byl v Pohořelicích narychlo vybudován provizorní tábor, ostatní šli v pochodu dál až k rakouským hranicím. Během více než šedesátikilometrového pochodu mnoho lidí, zvláště starých a nemocných, nevydrželo namáhavou cestu a zemřelo vysílením a hladem. Lépe se ovšem nevedlo ani internovaným v pohořelickém táboře, kde vypukla epidemie úplavice, jejímž následkem zemřelo několik stovek osob.
Kolik lidí zemřelo během nedobrovolného pochodu z Brna, se již asi nikdy spolehlivě nedozvíme. Různé interpretace vypočítaly počet obětí od několika set až do pěti tisíc. Poslední seriózní výzkumy odhadují počet obětí brněnského pochodu na jeden tisíc sedm set, přičemž většina těchto úmrtí byla způsobena následky úplavice, další Němci zemřeli vyčerpáním, hladem a vyloučit nelze v některých případech ani násilné excesy a vraždy ze strany českého doprovodu.
Několik tisíc vysídlených Němců s v průběhu roku 1945 vrátilo do Brna, avšak jen malá část z nich směla ve městě zůstat natrvalo. Od března do listopadu 1946 bylo z Brna vypraveno celkem dvanáct transportů, které odvážely Němce za hranice do Německa. Transporty postihly dalších 13 500 Němců; přímo z Brna to bylo 6 947 osob. Převážná většina vysídlených brněnských Němců se usadila v americké okupační zóně na severu spolkové země Bádensko-Würtembersko.
Počet Němců, kteří nebyli odsunuti a směli zůstat v Brně nebo se zde po válce usadili z okolních obcí, není snadné určit. Jednalo se především o osoby ze smíšených manželství, specialisty, antifašisty a staré nebo nemocné, kteří nebyli schopni transportu. Dobové prameny uvádějí, že v listopadu 1946 žilo v Brně 2 971 Němců, z nichž zhruba ještě 1 500 podléhalo dodatečnému odsunu do Německa. Z úředního dokumentu z 15. února 1949 se dozvídáme o počtu 1 462 Němců na území města Brna. Počet Němců v Brně i v následujících letech trvale klesal, což bylo zapříčiněno nepříznivou demografickou strukturou této skupiny obyvatel, asimilací, zvýšenou emigrací nebo vystěhovalectvím do SRN a Rakouska a v neposlední řadě také tím, že se mnozí Němci zřekli své německé národnosti kvůli každodenním existenčním potížím.
Životní podmínky neodsunutých Němců zůstávaly ještě dlouho po válce složité. V české společnosti převládal negativní pohled na Němce. Československý stát upíral českým Němcům politická a menšinová práva, včetně možnosti se sdružovat a aktivně pěstovat vlastní kulturu a tradice. V roce 1953 bylo všem Němcům žijícím v Československu kolektivně uděleno státní občanství a teprve v roce 1968 došlo k jejich plnému zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem. Nové a skutečně svobodné možnosti pro občany německé národnosti se objevily po roce 1989, kdy se také otevřela diskuse nad kontroverzním poválečným „pohořelickým pochodem“. Brněnští Němci, přestože jejich počet trvale klesá (podle sčítání lidu z roku 2001 se jich k německé národnosti hlásilo 425), mají ve městě tři sdružení. Připomínkou poválečného vyhnání Němců z města jsou pomníky odhalené v 90. letech: černý kříž u Pohořelic (odhalen v roce 1992) a pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí (od roku 1995).
David Kovařík
|
