Neodsunuté vzpomínky
Reflex | 3. 12. 2009 | rubrika: Labyrint kultury — literatura | strana: 65 | autor: MICHAELA HEČKOVÁ
HISTORICKÁ FIKCE zachycující dramatický osud česko-německé ženy
Devětadvacetiletá Kateřina Tučková okatě připomíná Radku Denemarkovou.
Podobně jako o něco starší
a zkušenější nositelka letošní Magnesie Litery za publicistiku toho stíhá až podezřele hodně — píše prózu, vydává odborné publikace, dokončuje doktorát, a navíc pracuje jako kurátorka. Paralela mezi oběma spisovatelkami ale nekončí na biografické úrovni. Tučková navazuje (v tom pozitivním slova smyslu) na Denemarkovou vážnou, historizující tematikou, formální pečlivostí i pedantskou zodpovědností vůči realističnosti. Mladá prozaička debutovala útlým a odlehčeným (v tom negativním slova smyslu) románem Montespaniáda
o partnerských pseudodobrodružstvích a každodenních banalitách už před třemi lety. Teprve novinka Vyhnání Gerty Schnirch, tíživý příběh jednoho utrápeného života na pozadí velkých středoevropských dějin minulého století, však plně prozrazuje její schopnosti.
Zatímco debut se točil kolem mladé dívky a jejích milostných pletek, aktuální román vypráví příběh tragický,
a hlavně komplexní. Historická fikce Vyhnání Gerty Schnirch zachycuje dramatický osud česko-německé ženy, která se provinila jediným — narodila se v nesprávný čas na nesprávném místě. Gerta se v roce 1945 stane nežádoucí a spolu s tisícovkou dalších odsunutých Němců se musí zúčastnit bleskového a nelidského pochodu z Brna až kamsi k rakouským hranicím. Je psychicky silná a tvrdohlavá, dokáže se srovnat i se znásilněním, odloučením od rodiny a bezprostředním setkáním se smrtí. Navzdory nenávistné dobové společnosti a trvalému ocejchování se rozhodne zůstat v Česku, pracuje, plahočí se a doufá v lepší zítřky, které pro ni už nikdy nenastanou. Vyhnání z titulu knihy je tak symbolické hned na několika různých úrovních. Gerta není jen reálně vypuzena ze svého domova, je „odsunována“ celý život — mužem, dcerou, s níž má kvůli nepřenositelným traumatickým zkušenostem špatný vztah, i totalitním režimem. Přesto se pořád snaží vydržet, což má zdůraznit i přehnaně patetický závěr. Na druhou stranu, po čtyřech stech stránkách tiše snášeného utrpení si Gerta nic menšího než velké nadějné finále ani nezaslouží. Tučková je výbornou vypravěčkou a zjevně i pilnou sběratelkou všemožných dobových dokumentárních materiálů. Scházela se s pamětníky, četla dochovanou korespondenci, naslouchala historikům, a hlavně vycházela z toho zdánlivě nejbanálnějšího, ale kolikrát pro literaturu nejzásadnějšího — osobního zážitku a motivace Brňanky, která žije ve stejném domě, z jakého kdysi Němce vyháněli.
Na čtenářova záda toho však možná nakládá až příliš. Těží ze srozumitelné linearity a narativní nekomplikovanosti příběhu tak, že publiku servíruje titěrné detaily. Tučková se jednoduše představuje jako tradiční česká hospodyňka.
Nereaguje na odmítání návštěvy, která si popáté nechce přidat výborný malinový koláč, a láduje na talíř další
a další kousky. Všechno je to dobré, všechno je kvalitně připraveno, ale méně někdy znamená více. Autorka naštěstí nesklouzává k vyslovené nadbytečnosti, jen trochu nešťastně rozmělňuje emocionální náboj temného příběhu. Nechává se totiž strhnout svým vlastním příběhem a životem fiktivní hrdinky. Na tom není nic špatného; trochu podivné ovšem je, že Gerta zůstává jednobarevnou pozitivní postavou, ať se děje cokoliv (třeba vztah se ženatým mužem). Gerta je zkrátka statické jádro románu, jež chce reflektovat dynamickou proměnlivost dějin
a postojů lidí. Centrum, které částečně popírá své okolí a významově místy zamlžuje smysl románu, jehož je dominantou. Zdá se ale, že si autorka před čtenářem získala náskok
a nenápadně tím zdůrazňuje onu rozporuplnost a zdánlivou nahodilost, jakých jsou velké i malé lidské historie plny. Pokud tak nečiní záměrně, stává se minimálně natolik schopnou tvůrkyní, že o své rozhodnosti dokáže přesvědčit všechny okolo. A to je nakonec vždy nejdůležitější. |
