Recenze, články, rozhovory

Ve 20. století se už nevyháněly jen husy nebo krávy na pastvu, jen zločinci, kteří se provinili, ale celé národy jako za Stalina v Sovětském svazu nebo skupiny lidí jako Češi ze Slovenska a ze Sudet před 2. světovou válkou a po ní zase Němci z celého Československa. Zvláštní kapitolou bylo vyhnání Němců z Brna, jako by všichni bez rozdílu byli nacisti. Příběh jedné dívky, která mluvila stejně dobře česky jako německy, protože měla maminku Češku, i když nad ní v rodině zvítězil prohitlerovský otec a bratr, napsala mladá autorka Kateřina Tučková. Ať už měla důvod ke studiu této tragické historie jakýkoliv, věnovala se mu opravdu do hloubky, a aby si otisk těch událostí – pochodu brněnských Němců k rakouským hranicím od konce května do července v roce 1945 dostala pod kůži, dokonce prošla těch třicet kilometrů, které byly provázeny nenávistí, pomstychtivostí, zlobou a naprostou absencí elementární úcty k lidskému životu. Autorka tak v knize Vyhnání Gerty Schnirch (Host) s velkým spisovatelským talentem a empatií k lidskému utrpení, s neobyčejnou silou vypsala život Gerty od chvíle, kdy stála v roce 1942 u hrobu své matky. Autorce nešlo o rozbor soužití Čechů a Němců v Brně za války, které jistě také nebylo idylické, ale o to, jak to všechno Gerta prožívala v rodině, kdy ji otec donutil i k tomu, aby pracovala ve Winterhilfe a žebrala o všechno možné pro německé vojáky na frontě. Kateřina Tučková vytvořila v Gertě rozpolcenou postavu, která kamarádila s Češkou Janinkou a pak ji tahala z trosek po náletu, ale zároveň vystupovala jako Němka. Nejdůležitější pak samozřejmě bylo samotné vyhnání, kdy Gerta byla vlastně neprávem zařazena mezi Němce (měla ovšem národnost německou, i když matka byla Češka).
Člověku až usedá srdce, když čte, jak se představitelé vítězů mohou nelidsky chovat k ženám, dívkám, dětem
a starcům, kteří se musí dát na pochod, během něhož nedostanou ani napít, takže pijí z louží a pak houfně umírají. Gerta jede s kočárkem a dcerou Barborou, jejíž otec není nikdy prozrazen, ale je jím zřejmě její vlastní otec. Těžko si umíme představit, jak ve svobodném státě je možný akt vyhnání koncem května, když teprve
2. srpna 1945 postupimská konference souhlasila s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Přesto v Brně převládla pomstychtivost a zloba, takže ani ženy, i když měly malé děti, nikdo nechránil hlavně před znásilněním ruskými vojáky. Četli jsme o různých anabázích, ale málo jich je tak hrůzných, jako byla ta, kterou s hlubokou lítostí líčí Kateřina Tučková. A tak sugestivně popsaných, jako by byla Gertou, která to všechno zažila na své kůži. Gerta byla jednou z těch, kteří nepřešli do Rakouska, kde je nechtěli, protože
sami neměli dost jídla, a musela pracovat ve vesnici na jižní Moravě, kde nejdřív evidovala majetek a pohyb lidí (a právě v této oblasti se děly největší přesuny a násilnosti), ale pak pracovala na vinicích a v kravíně jako poslední děvečka. Tři roky konečně žila jako člověk, když jí zpátky do Brna pomohl Karel, který byl ve straně
a mohl si dovolit žít s Němkou. Pak se ale ztratil, zřejmě v souvislosti s procesy a Schlingem, a tak Gertin
život pokračoval bez naděje a perspektivy. Když pak její dcera Barbora bilancuje její život, dochází k závěru,
že „máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život“. Jak dovozuje Kateřina Tučková, život zlomený násilím
a žitý bez lásky a bez naděje končí jeho zmarněním.