|
|
|
|
|
Recenze, články, rozhovory
|
|
|
|
Odsun sudetských Němců v české literatuře
Českobratrské Horácko | rubrika: Paměť | autor: OLINA SMRČKOVÁ
Paměť se může stát zbraní proti zlému — ale jsou události v osobním životě i v dějinách národa a lidstva, na které bychom někdy raději zapomněli. Za které je nám stydno ještě řadu let poté, co se udály. U kterých si přejeme, aby se nikdy nestaly a my s nimi neměli nic společného. Jednou z takových ostudných, z paměti vytěsňovaných, a doposud s rozpaky, ne-li přímo s nevolí, vnímaných událostí našich dějin, je odsun sudetských Němců. Proto je dobře, že se k tomuto tématu na poli české literatury objevily v poslední době dvě knihy, které odsun Němců znovu vracejí do povědomí českého čtenáře a nutí ho se s touto bolestivou a nijak černobílou událostí vypořádat. Mám na mysli knihu Radky Denemarkové: Peníze od Hitlera, která vyšla v roce 2006 ve vydavatelství HOST a roku 2007 získala cenu Magnesia Litera. A knihu Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové, kterou letos vydalo rovněž nakladatelství Host.
Obě knihy mapují stejné téma, ovšem v odlišných reáliích. Jedna odsun sudetských Němců z pohraničí, konkrétně rodiny německých Židů, což je krátce po odeznění holokaustu víc než absurdní ironie osudu. (Denemarková). A druhá odsun brněnských Němců, včetně těch pročesky a protinacisticky smýšlejících. (Tučková). Obě knihy čtete jedním dechem, ačkoliv vás přitom svírá stále větší smutek a beznaděj — nad zmarněnými životy, nad osudy bez budoucnosti, nad lidskou nelidskostí.
Kniha Vyhnání Gerty Schnirch vypráví příběh mladé německé dívky, která vyrůstá v českoněmecké rodině v Brně v době války a jako dospívající dívka si teprve tvoří názory a začíná se orientovat mezi dobrem a zlem. Ačkoliv je Němka, prožívá hrůzy války jako ostatní. Její utrpení však jako u ostatních s válkou nekončí, ale pokračuje a ve stále nových podobách trvá až do konce života. Stává se obětí rozjitřené poválečné nálady, plné nenávisti a myšlenek na odplatu, jejíž výsledkem byla deportace sudetských Němců z jejich domovů na základě Benešových dekretů. Noc z 30. na 31. května 1945 je okamžikem, kdy byli hromadně odsunuti brněnští Němci (přesněji řečeno ženy, děti a staří lidé) z Brna směrem na Vídeň. Muži a chlapci starší čtrnácti let skončili v pracovních táborech a byli (pokud přežili) odsunuti až později. Jak uvádí sama autorka knihy „transport brněnských Němců neproběhl podle Postupimských dohod s pomocí Červeného kříže a byl to jeden z nejdrastičtějších odsunů z Československa vůbec. Třicátého května byla vydána vyhláška, která vyhnání z bytů umožňovala, a hned v noci na jednatřicátého vyhnání proběhlo. U Pohořelic je masový hrob, kde jsou pohřbeni oběti odsunu, velká část z nich zemřela na epidemii tyfu a úplavice. Ti další museli dojít až na hranice s Rakouskem. ... Transporty probíhaly až do roku 1947, někteří Němci mohli zůstat roztroušení po jižní Moravě a pracovali bez nároku na mzdu jako nucení dělníci. Později také zafungovali mezilidské vztahy a řada sedláků z jihu Moravy „své” Němce kryla, označila je za nepostradatelné, potřebovala jejich levnou pracovní sílu. Po roce 1948 už transporty nepokračovaly a některým Němcům, kteří přežili, bylo umožněno se vrátit, ale i tak byli vlastně až do šedesátých let lidmi na okraji společnosti.“
Pamětníci tohoto pochodu a jejich potomci se ještě dnes sdružují ve spolku Bruna a právě jejich vzpomínky (shromážděné v knize Deutschen raus), spolu s historickými záznamy a statistikami se staly pravdivým podhoubím románu. V osudu smyšlené postavy Gerty Schnirch ožívají skutečné události a příběhy odsunutých. Román dává tušit, že ve formě provedení odsunu si Češi, ten národ „s holubičí povahou“, v ničem nezadali s Němci. S omluvou, že se jedná o spravedlivou odplatu za válečné bezpráví a utrpení, se chovali stejně nelidsky jako před nimi nacisti. Znásilnění žen, ubití vysílených, týraní žízní a hladem, vraždění nemluvňat bylo na „nočním“ pořádku. Odsun Němců v mnohém připomíná „konečné řešení“ včetně pochodů smrti a všech dalších forem degradace lidství. Bezpráví bylo pácháno nejen na vinných, ale často na nevinných. Na dobrých, pročesky a protinacisticky smýšlejících sousedech, kteří se přes noc stali nepřáteli, nenáviděnými objekty lynče bez práv a zastání. A je ironií, že lynč na nevinných Němcích mnohdy vykonávali bývalí čeští kolaboranti, kteří převlékali plášť podle toho, kdo vítězil a svou nevraživostí vůči Němcům po válce chtěli prokázat své vlastenectví.
Kniha zachycuje výstižně nejen válečnou a poválečnou náladu, plnou ztracených iluzí, pomstychtivosti a vášní. Ale též zvrácenost nastupujícího komunistického režimu, kde bezpráví bolelo o to více, že se dělo pod rouškou „právního“ státu. Na osudu druhé a třetí generace kniha věrně vystihuje mravní otupělost po válce, strach a bezmoc v padesátých letech i lhostejnost většiny v době normalizace, ono přežívání všech v šedi bez názoru, bez ideálů, bez důstojnosti. Šeďi, kterou nelze opustit. Ze strachu ponejvíce. O život. O budoucnost. O blízké.
Aniž by kniha jakkoliv rozebírala etická témata, je čtenář nucen o hodnotách a morálce, o základních lidských právech, jako je právo na svobodu pohybu, na soukromí a soukromé vlastnictví, na vzdělání, na práci přemýšlet ustavičně. Dobou, ideologiemi a vášněmi zničené životy konkrétních hrdinů nemilosrdně odkrývají jak zrůdnost režimu nacistického a komunistického, tak zrůdnost lidské závisti, sobectví a lhostejnosti.
Kniha není černobílá. Nelíčí komorní příběh jedné osoby či rodiny, která se stala nevinnou obětí doby, lidské msty a chamtivosti. V knize je souběžně s životním příběhem Gerty rozehráno hned několik osudů odsunutých německých rodin, které nacismus buď mlčky tolerovaly, nebo během něho udělaly kariéru, či jej dokonce podporovaly. Sama hlavní hrdinka pochází z názorově rozpolcené rodiny, kde otec a bratr vědomě a nadšeně následují Hitlera, profitují z jeho režimu a jsou spřáhnutí s nacistickou mocí. Přesto, ať už míra viny byla jakákoliv, násilí a bezpráví, které Němci od Čechů při živelném provádění Benešových dekretů a poválečném vyrovnání prožívají, nelze ospravedlnit a omluvit. „Ta doba umožnila oběma stranám chovat se nelidsky. Proto není možné vidět jen válečné zločiny nebo naopak jen mstu za ně. Jsou to spojité nádoby“, říká autorka v jednom z rozhovorů nad knihou — a s tímto vědomím je třeba její knihu také číst.
Radka Denemarková: Peníze od Hitlera (Letní mozaika), HOST 2006
Příběh Gity Lauschmannové, která je hlavní hrdinkou druhé knihy, je neméně tragický a plný bezpráví a násilí. Hrdinkou je Židovka s německým jménem a předky z českého pohraničí, která přežije hrůzy koncentračního tábora, kde zemřou její rodiče a sestra a i pro ni stejně jako pro Gertu Schnirch válka a utrpení s koncem války neskončí. Začíná nová vlna nepochopitelného a zbytečného násilí, okoušená nečekaně od lidí, které považovala za své sousedy, známé, přátele. I ona je poválečnými událostmi a Benešovými dekrety hozena do stejného pytle s prohitlerovsky orientovanými Němci, trpí pro své německé jméno a německý původ. Její příběh je o to bolestnější, že trpí nejprve jako Židovka, posléze jako Němka a nakonec jako žena, bezbranná oběť násilí.
Na rozdíl od Gerty Schnirch se však nenechá zlomit osudem a odmítá stát se na celý život pasivní obětí, urputně se snaží vybojovat si plný život. Vzpomínky ji však pronásledují a kdykoliv se vynoří z paměti, prožívá znovu hrůzy své minulosti, která je nesdělitelná, nepřenosná a nepochopitelná všem, kdo tyto hrůzy neprožili. Knihu prostupuje jako refrén, jako jakési životní krédo věta: „Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet“, rozezní se hlavní hrdince v hlavě vždy, když se dostane do mezní situace (i když situace, do kterých se Gita Lauschmannová během života dostává jsou daleko za každou mezí únosnosti a lidskosti).
Bezmoc oběti je v knize vyvažována naturalistickými obrazy masa a krve, které hlavní hrdince běží v mysli vždy, když se setká se svými mučiteli. Navenek si vždy udrží klid, uvnitř však (jako pitevní lékařka) pitvá své mučitele a dochází k překvapivému zjištění, totiž — že v náchylnosti ke zlu jsme všichni stejní. „Jak je možné, že ještě žiju? Jak je možné po tom všem zůstat normální? V šíleném lidském světě? Který se nemění a nezmění. Je přece lhostejné, zda tu sedí váš otec nebo vy nebo váš syn nebo váš vnuk. Člověk zůstává stejný. Není naděje. Ani ve vás, ani ve mně, ani v našich dětech. Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“ (s. 113)
Celý život Gity Lauschmannové je vlastně duelem s pamětí a vzpomínkami. Co s nimi, jsou-li bolestně trýznivé, oživují-li znovu muka tak těžko představitelná, berou-li chuť dál žít? Pohřbít je a vytěsnit nebo je vzkřísit a zachytit? A co dělat, když se mezi nimi objeví i vzpomínky zasuté hluboko v dětství, které relativizují absolutní nevinu oběti? Jakou úlohu má paměť? Je člověk povinen svědčit o událostech, které jsou pro něj bolestivé nebo má právo je vytěsnit a zapomenout? Co více ublíží přicházejícím generacím? Krutá pravda nebo milosrdné utajení?
Co se stalo, nedá se odestát. Ale lze usilovat o odpuštění, smíření a nový začátek. Každá rána, má-li se zahojit, musí být důkladně vyčištěna. Teprve pak přestane hnisat a bolet, teprve pak se zacelí. A jizva po ní již jen upomíná na zranění, ale nepůsobí bolest. Z přetrvávajících předsudků a do přízvisek „fašouni, skopčáci“ skryté nevraživosti vůči Němcům je patrné, že vztah mezi Čechy a Němci se ani po více jak šedesáti letech ještě zcela nezahojil. Že občas ještě zhnisá a zabolí. Proto je nutné vracet se do minulosti a uzdravovat ji. Zmapovat skutečný stav věcí. Poučit se z chyb. Rozlišovat mezi viníky a oběťmi a nestavět se přitom do role soudců, nýbrž k nim hledat vztah. A především spatřovat v druhém na prvním místě ne příslušníka rasy, národa či ideologie — ale především člověka; svobodnou lidskou bytost s nezcizitelnými základními lidskými právy,
a také s osobními limity a slabostmi, dobově a společensky determinovanou. |
|
