Kateřina Tučková

Ostatní aktivity

Literární pořady

Historické resumé

Autorka o knize

Pochod do Pohořelic

Recenze, články, rozhovory


	Recenze, články, rozhovory

	Potřebovala jsem vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je, jít s nákladem a s dítětem k rakouským hranicím Dobraadresa.cz \| 1/2010 \| autor: MICHAL ŠANDA Kateřina Tučková se narodila 31. 10. 1980 v Brně, dětství ovšem prožila v Moutnici a posléze v Kuřimi. Vystudovala Gymnázium na třídě Kapitána Jaroše v Brně a na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity dějiny umění a český jazyk a literaturu. V obou oborech se jí podařilo prosadit, je úspěšnou kurátorkou i spisovatelkou. Na podzim loňského roku vydala v nakladatelství Host hojně recenzovaný román Vyhnání Gerty Schnirch. Jsi známá tím, že se specializuješ především na mladé začínající výtvarníky. Tuhle parketu sis vybrala proč? Chceš snad být u vzniku něčeho nového, nového umění? Sekundárně samozřejmě také. Ale hlavním důvodem byla prostě počáteční touha studentky historie umění začlenit se nějak do současného dění, protože i když jsem bakalářskou a posléze diplomovou práci dělala na barokní rytectví, živé umění mě lákalo. Takže můj začátek je vlastně banální: v roce 2004 jsem se rozhodla konfrontovat malíře mé generace a vznikla výstava ARSkontakt. Co to je ARSkontakt? Výstava představující každoročně zhruba dvacítku malířů studujících na vysokých výtvarných školách. V rámci ní je udělována cena ARSkontakt, cena pro mladé malíře, tedy ty do 26 let. Jejím záměrem, a tak i záměrem celé mé práce má být něco jako překlenovací most mezi dobou studia a samotné umělecké praxe. Má trochu zmírnit ten počáteční náraz tvrdé reality, v níž si malíři po odchodu z akademií musí naráz pořídit vlastní ateliér, klientelu a živobytí. Kromě ARSkontaktu ale připravuju ještě výstavy české malby, a pokud nejsou koncipovány průřezově a v mezigenerační konfrontaci, jako byl například TRANSFER, tak se opravdu zase věnují převážně mladé malbě. Za všechny nechť mluví třeba výstava NORMÁLNÍ MALBA. Vzniká tu něco opravdu novátorského, zajímavého? Tušíš, kdo z autorů posune v budoucnu hranice? Tak predikovat se to trochu dá, ale těch faktorů, které mohou nadějně se rozvíjejícího autora odepsat, je řada. Aby taky za pár let ještě malba vůbec existovala, aby mi všichni mladí a nadějní malíři nekonvertovali ke konceptu! Ne, to si dělám legraci. Já si myslím, že jako v každé době vzniká něco nového a progresivního, na co budou navazovat další myšlenky a co bude možno posléze označovat za klíčové pro epochu, tak to vzniká i dnes. Kterých výstav, cos zatím dělala, si nejvíc považuješ? Asi těch zahraničních prezentací, protože ty byly organizačně nejnáročnější a přinesly mi také nejvíce. Byl to TRANSFER, který jsem kurátorovala společně s Michaelem Rittsteinem a který jsme představili v mnichovské galerii WhiteBOX, v brněnském Domě umění a nakonec, v listopadu 2009, také v České národní budově v New Yorku. A také OUR HOUSE IS YOUR HOUSE, který zase putuje mezi Drážďanami, Mnichovem a Prahou. Díky němu jsem poznala obě umělecké scény blízkých německých center a řadu umělců a teoretiků. A nemůžu samozřejmě vynechat ARSkontakt, každoroční martyrium s výstavami a s cenou (říkám to ale něžně), které se už stalo součástí mého života. No a potom je tady jedna výstava specifická, a sice Slovem a obrazem, kdes spojila obě sféry svých zájmů, výtvarnou a literární. Na nápad pořádat výstavu SLOVEM I OBRAZEM jsme přišli s Radimem Kopáčem a spolu jsme také realizovali téměř roční kolečko této výstavy republikou. Projekt se objevil na všech významnějších českých literárních veletrzích či událostech a demonstroval, že umělci slova jsou často i dobrými výtvarníky a obráceně. Pro mě to byla velice potěšující práce, právě proto, jak jsi napsal, že jsem v ní mohla skloubit oba obory, kterým se věnuji. Také se nám podařilo vydat k ní hezký a rozsáhlý katalog, který jako snad jediný mapuje současné umělce tvořící podobojí. O výtvarném umění také píšeš. Ano, ostatně je to moje profese. Publikuju jak odborné texty v rámci katalogů nebo studií (spjatých hlavně s mou disertací, kterou dodělávám na Univerzitě Karlově), tak i publicistické články o současném umění, kritiky a recenze... zkrátka se v tom umění pěkně rochním. Před nedávnem jsi vydala knihu naprosto neočekávaně z jiného než výtvarného soudku, a sice monografii o Věře Sládkové. Masarykovu univerzitu jsem totiž absolvovala dvěma diplomovými pracemi. První byla o barokním rytci Johannu Georgu Gutweinovi a druhá právě o Věře Sládkové. Nechtěla jsem původně v literatuře působit jinak než autorka, ale několikaleté zaobírání se prací Věry Sládkové i schopnost reflexe, kterou jsem během studia získala, mě donutilo dotáhnout celek až do podoby diplomové práce zaměřené na prozaické dílo Sládkové. A také jsem si ji jako autorku zamilovala a mrzelo mě, že z povědomí čtenářů úplně vypadla, že se o ní téměř nemluví, a když, tak jen vzácně v souvislosti se seriálem „Vlak dětství a naděje“. Chtěla jsem to změnit publikací své studie o ní, tak jsem dva roky žádala o granty, až se mi je podařilo získat a za jejich pomoci a za pomoci vlastní jsem diplomku v čtenářsky přijatelnější podobě vydala. Nízký rozpočet sice způsobil, že je kniha graficky poněkud chudobná, pouze v černobílém provedení, ale to nevadí — hlavně že vyšla a že s sebou přinesla obnovení zájmu o tvorbu Věry Sládkové. Dodnes jsem napsala nebo poskytla údaje k řadě článků, které osud Sládkové interpretovaly v denním tisku i různých magazínech. Zase se o ní začalo mluvit, a to je pro mě největší satisfakce a také konec práce. Do dalších monografií se pouštět nebudu. Tvojí beletristickou prvotinou byla v roce 2006 Montespaniáda. Pozoruhodný název. Není za ním paní de Montespan, jak si všichni myslí. Je to novelka o Montespanech, o velkých i malých mužích běžného života — řekla bych s nadsázkou. Ve skutečnosti jde o lehké čtení a vlastně jsem ji v době jejího vydání měla už dávno za sebou, tři roky totiž ležela v nakladatelství. Bez prvotiny se ale prostě nikdo neobejde, tak jsem její vydání chtěla. Konečně se dostáváme k tvé čerstvé novince, která vyšla na sklonku minulého roku, Vyhnání Gerty Schnirch. Knížka je o poválečném odsunu Němců a tobě bude teprve třicet a píšeš o něčem, co se událo pětatřicet let před tvým narozením. To tě nepálí nic současného? Řekla bych, že je to pro mě současnější než současné. Dnes žiju poměrně stereotypní život, samá práce, práce a zase práce, v níž není žádný příběh. Ohromně to na mě zapůsobilo, když jsem se dozvěděla, že ten svůj pracovní život žiju na pozadí historických faktů — konkrétně v ulici, z níž vyhnali brněnské Němce, v domě, kde žili a možná i v bytě, kde kdysi taková německá rodina žila. Neuměla jsem si přestat představovat, co je potkalo a jaká byla situace před a po: a příběh byl na světě. A je zavedený až do roku 2000. Díky tomu je současný, nemluvě o tom, že se vlastně pořád řeší. Jak ses k tomu tématu dostala? Poprvé jsem o něm slyšela od kamaráda, historika Davida Kovaříka. Ten se tomu tématu věnuje v rámci své disertace. S ním jsem taky pak celé tři roky konzultovala a tahala rozumy, dokumenty, názory... a samozřejmě i z řady pamětníků, které jsem vyhledávala... ... a než jsi usedla k počítači, šla jsi na to důkladně. Kromě bádání v archivech jsi uspořádala pochod do Pohořelic... Také. Potřebovala jsem si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je, jít s celým nákladem a s dítětem k rakouským hranicím. Sice jsem nebyla v psychickém stavu jako odsouvaní, ani mě cestou nikdo nelynčoval, ale i tak tento zážitek považuji za klíčový pro pochopení celé situace a vlastně vůbec pro obsah slova „vyhnání“. Přestože to bylo později interpretováno jako happening, tedy jako zábava, dodnes to beru za seriózní akt, během něhož jsem já získala potřebné poznatky, a navíc jsem upozornila na celkovou problematiku, a dokonce se mi podařilo na akci přilákat dosud žijící členy pochodu z roku 1945, poslední brněnské Němce. Řada z nich se vzájemně neznala, a setkání tak bylo velice emotivní a myslím, že ze všech úhlů pohledu významné. Vypadá to, jako by to měla být kniha historická, ale jde o fabulaci, o beletrii. Kniha je historická, odvíjí se přesně tak, jak Brnem historie šla. Ústřední postava je do ní ale zavěšená a prožívá osudy, které tehdy mohla prožít každá druhá německá Brňanka. Rodina Schnirchů však v Brně žila a dodnes jedna její větev žije. Nepochází od nich ale žádná Gertruda, záměrně jsem se chtěla vyhnout závislosti na konkrétním lidském osudu, abych nebyla nikým omezovaná. Ze zkušenosti vím, že se občas spisovatelům o vlastním díle nesnadno mluví. Ve všech dosavadních rozhovorech opakuješ to samé o historických kulisách, ale jaký se v nich odehrává příběh? Řekni teda, proč by čtenáři měli tvoji knížku číst? Co je to navíc, cos do ní dala ze sebe. Pravda, těžko si vlastní text velebit. Ale napadá mě, že zajímavé by mohlo být pro čtenáře několik rovin, v nichž kniha funguje: jak rovina architektonická, v níž se objevuje Brno, jaké ho už dnes neznáme, také rovina složitého vztahu mezi matkou a dcerou a nakonec samozřejmě rovina děje příběhu, tedy česko-německá otázka. A ve vztahu k ní: co ohlasy našich spořádaných ultranacionalistů, byly? Zatím žádné oficiální, nicméně on-line to rozjíždějí anonymové jako Penicilin a jiní odvážní nicknamové. Když už ses dotkla virtuálního prostředí, patříš k autorům, kteří mají detailně zpracované webové stránky, www.katerinatuckova.cz. Za to vděčím nakladatelství Host, to je jejich práce. A nakonec: co se ti vybaví při slově olej? Čekal bys malířskou barvu, co? Vedle jak ta jedle. Olej alias volej je pro mě, zkušenou vodačku, hladina řeky mezi jezy, na které se každoročně nejvíc nadřu. Původní článek najdete zde.