Není se čemu divit: téma bylo léta tabuizované, odsouvané a zamlčované, což platí ve vyšších vrstvách establishmentu, a naopak v nejnižších vrstvách národních pudů stále. Jeho těžko odstranitelná přítomnost vyvolává ve společnosti pořád napětí, i po pětašedesáti letech od vyhnání nejsou ani náhodou zahlazené stopy v krajině, v sídlech, v lidských duších - stačí se projít Sudety a trochu pozorněji se dívat. Je to téma, které je pociťováno jako neuralgické, konfliktní a traumatické, v něčem možná i palčivěji než komunistická diktatura, která s vyhnáním souvisí a je bez něj v českém provedení nemyslitelná.
A samozřejmě obsahuje základní otázky viny, trestu, odpuštění, je rezervoárem lidských osudů, kterými bylo zamícháno jak v obrovském kotli. Témata na desítky románů... Vysídlovací román Na druhé straně se nelze zbavit dojmu, že ono téma se stalo téměř obligátním, že ovládlo značnou část beletristické produkce a proměnilo se v jisté moralistní a konjunkturální klišé: už zase ti ubozí Sudeťáci, kterým ti strašní Češi vedení zbabělým Benešem provedli to hrozné příkoří... Pomalu se zdá, že místo poválečného pokrokového románu „osidlovacího“, jehož klasikou je Řezáčův román Nástup a jenž ukazoval, jak německý element musel po právu odtáhnout a jak si s tím zdravý český živel čestně poradil, vzniká nový typizovaný útvar, reakční román „vysídlovací“, který naopak ukazuje, jak si to německý element nezasloužil a jak to amorální Češi po všech směrech zbabrali - a ještě si to nechtějí přiznat, neboť to jsou rasisti a burani. Když se do toho zaplete ještě holokaust, který ční nad vším, a trochu se relativizuje vina či nevina obou stran, pak tu máme příkladný model nového společensko-historického románu angažovaného typu, který lze různě obměňovat a vždy své publikum najde. Proto jsem s jistými obavami bral do ruky a začal číst obsáhlý román mladé brněnské kunsthistoričky Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Přiznám se, že to, co mě jaksi „lekalo“, bylo zároveň tím, co mě na knize přitahovalo: autorčino mládí a těch čtyři sta stránek, které mohou samozřejmě být plodem grafomanie, ale i skutečného odhodlání a hlubokého zaujetí. Pustit se ani ne ve třiceti letech do rozsáhlého historického románu s mnoha desítkami postav (však se jí ty postavy občas poztrácejí), do látky, o jejíž závažnosti není pochyb, a dovést vyprávění přes tři pokolení, projít několika historickými vrstvami, to je buď projevem nezřízené a nekritické ambicióznosti, nebo talentu a píle. Po přečtení knihy se stále nemůžu rozhodnut, čeho je v té Kateřině Tučkové víc.
Její Gerta Schnirch je děvče, které se narodilo v Brně ve smíšené česko-německé rodině, matka je poddajná Češka, otec je brutální Němec, který je nadšený z Hitlera, „germanizuje“ Gertu a de facto utýrá svou ženu. Dokonce pak snad, aspoň z odstavce na straně 61 to plyne, znásilňuje samu Gertu a zplodí s ní dítě! Zde jsem coby čtenář zaváhal, zda má smysl pokračovat dále ve čtení: syndrom rakouského občana Fritzla naroubovaný na česko-německou problematiku v Brně, to je poněkud silná káva. Tučková tuto věc přitom přejde, jako by na ni zapomněla, dále už se během dalších stovek stránek k incestnímu poměru své hrdinky a jejího otce nevrací, prostě ho nechá na začátku románu násilně zplodit dítě s dcerou a pak zmizet. Gerta otěhotní, porodí dceru Barboru, která potom hraje v románu důležitou roli, ovšem kdo je jejím otcem, ji jako by nezajímá. Prostě Gerta má ke vší té hrůze, která ji čeká, dítě s vlastním otcem nacistou. Proč autorka vybavila své protagonistky takovým břemenem, zůstane až do konce knihy neodhaleno.
Za protektorátu Gerta navštěvuje německou střední školu, v uniformě Svazu německých dívek vybírá do kasičky na Winterhilfe, ale na rozdíl od svých stoprocentně německých spolužaček si drží od věci Říše distanc, ne snad z důvodů nějakého uvědomělého postoje, ale zkrátka proto, že má takovou nevýraznou povahu. Vysvětlením může být česká polovina její krve nebo také jistá mátožnost, kterou ji Tučková vybavila. Skutečností je, že protektorátní část románu (jedna pětina knihy) je dosti nevýrazná, ba nepřesvědčivá. Okupované Brno je charakterizováno především německými jmény ulic, z jeho zvláštního postavení v rámci protektorátu, daného právě tím, že šlo o silně německé město, toho do románu proniklo jen nepatrně.
„Vylikvidovat německou otázku“ Je přitom zřejmé, že autorka má „věci“ nastudované, ví, o čem píše, a omluvou jí může být, že její snahou nebylo napsat historický román. Její ambicí bylo, myslím, napsat knihu s emocionálně silným obsahem, v jehož centru byla nespravedlnost spáchaná na nevinném česko-německé děvčeti. Gerta je 30. května 1945 zařazena spolu s tisíci brněnskými Němci, především, ba téměř bez výhrad, ženami, dětmi a starými lidmi, do transportu, který je během noci hnán pěšky směrem na jih k rakouským hranicím. Jedná se o tak zvaný brněnský pochod smrti, jehož oběti, ať přímé, či nepřímé, se počítají na tisíce. Ještě před tím si Gerta byla 12. května tajně poslechnout projev Edvarda Beneše, který na brněnské radnici použije slavné slovní spojení: „vylikvidovat německou otázku“. Tučková tam pošle Gertu ovšem poněkud proti její dosavadní přirozenosti. Nezdá se, že by se v děvčeti dosud spíše smýkaném osudem, navíc v čerstvé matce, vzala taková riskantní zvídavost: na Němce jsou v těch prvních dnech pořádány doslova hony, musí nosit pásky, bez nich riskují okamžité lynčování. Odvážná Gerta však, vydávajíc se za Češku, se jde podívat na radniční náměstí, které je plné rozvášněných Čechů, přičemž ve vnitřním monologu přemítá o situaci způsobem, který odpovídá uvažovaní Kateřiny Tučkové léta Páně 2009.
Její Gerta v románu nikdy nenabude přesvědčivější kontury a zůstane spíš abstraktním symbolem osudu, kterému se autorce nepovede dát konkrétnější obrysy. Přežije pochod smrti, před úplným vyhnáním je „zachráněna“ na statku ve vesnici Perná u rakouských hranic, kde si ji na práci vezme „stará“ Zipfelová, která kupodivu do odsunu nejde, neboť je „rakouské“ národnosti. To je pravděpodobně také autorčin omyl, neboť nic takové neexistovalo, alespoň pro německy mluvící občany v poválečném Československu. Tučková se ani nezabývá příliš tím, proč nakonec Gerta mohla zůstat spolu s několika ostatními německými dívkami ve „vlasti“, jako by se takovými kauzálními věcmi nechtěla ani zabývat. Jediné vysvětlení je, že tedy prostě tady zůstala, protože se jí to tak hodilo, jedině tak mohla pokračovat v líčení osudů jedné Němky „proti své vůli“ v českém, Němců zbaveném Brně.
Tomu věnuje celou druhou část románu. Gerta žije tedy v Brně, samozřejmě v jiném bytě, než vyrůstala, navíc jí do dvou pokojů nastěhují řeckou rodinu. Má poměr se svou láskou z mládí, Čechem Karlem, který je vysoce postaveným komunistou, ale jednoho dne zmizí a už se v románu neobjeví. Zřejmě je zatčen v brněnských procesech, ale kdo ví. Gerta se snaží potlačit v sobě své němectví, na Barboru mluví výhradně česky, rozčílí ji dokonce, když před ní její dcera řekne elektrice „šalina“, neboť to je hantecový germanismus. V pustnoucím a chřadnoucím Brně nese jaksi trpně, odhodlaně a pasivně úděl vyděděnce a párii, který se především snaží v klidu dožít. Čechy přitom spíše pohrdá, neboť zná jejich krutost, zároveň vidí jejich poddajnost. Jenže Němkou si zakázala být, přítelkyně odešly do Rakouska nebo do Německa a její Barbora necítí již z němectví nic.
Cosi jako naděje, ovšem již ani nevíme, k čemu se má vztahovat, se obnoví po listopadu 1989, její vnučka Blanka je dokonce aktivistkou studentské iniciativy, jež chce, aby se město Němcům omluvilo za zločiny spáchané při divokém odsunu, Gerta je tím dojata. A čtenář také, neboť si přeje katarzi a navíc je tu naděje, že román snad už brzy konečně dočte.
Nemůže totiž říci, že by ho téma nezajímalo a neoceňoval mravní poselství té knihy a koneckonců si nevážil literárního odhodlání mladé autorky. Zároveň se celou dobu zabýval tiše otázkou, zda bylo nutné popsat tolik stran, zda tu spíš nebyla při díle pýcha a marnivost předvádějící, jak mi to píše. Příliš mnoho úseků knihy je marnotratně zdlouhavých, nic neříkajících či prostě zbytečných. Autorka není takový slovesný, ale ani myšlenkový suverén, aby jejímu textu neprospělo krácení a radikální škrtání -ono ostatně prospěje i suverénovi. Příliš často plave děj v řídké hmotě, vyprávění skáče a vrací se přerývaně z jednoho času do druhého, od jedné zaměnitelné postavy k další, střídají se mluvčí i úhly pohledu, ale výsledkem je především to, že často není právě jednoduché se v textu vyznat.
Samozřejmě že v tom základním je to ale kniha hodná pozoru - a autorka též.
***
Literatura
KNIHA TÝDNE Vyhnání Gerty Schnirch Kateřina Tučková Vydal Host, Brno 2009. 416 stran
Je zřejmé, že autorka má „věci“ nastudované a ví, o čem píše. Omluvou jí může být, že chtěla napsat knihu s emocionálně silným obsahem.
