|
Poděkování autorky
Poválečný odsun Němců z Československa dodnes zůstává živou a stále rozporuplnou událostí. Týká se řady posledních žijících účastníků, jejich potomků i těch, kteří stáli na druhé straně, na straně svědků bouřlivých shromáždění českých Němců toužících vejít Heim ins Reich. Tento příběh se rozpíná mezi nimi, těmi všemi, kteří prošli válkou. Rozpíná se mezi skutečnými historickými událostmi i mezi milníky jednotlivých lidských osudů. Rozpíná se ve skutečných ulicích skutečného města, které se muselo vyrovnat s poválečnou situací. Připomíná jeden z méně známých poválečných excesů, pochod na Pohořelice, který dodnes obestírá mnoho mýtů a polopravd. Smyslem této knihy není je vyvrátit ani zvážit míru provinění, obhajovat ani soudit. Je to příběh jednotlivce, který byl obětí války.
Příběh Gerty Schnirch je poskládán ze střípků mnoha osudů účastníků pochodu, kterým děkuji za otevřenost, se kterou se mnou hovořili, i za vzpomínky, o něž se se mnou podělili. Stejně tak jsem vděčná řadě autorů, jejichž odborné texty a badatelské závěry mi posloužily k dokreslení děje.
Za odborné konzultace, korekce a připomínky, za těch třicet nočních kilometrů, jež jsme spolu s ostatními pochodovali do Pohořelic, abychom si tuto smutnou událost připomněli, a především za podnět k napsání knihy děkuji historiku Davidu Kovaříkovi.
Kateřina Tučková
Rozhovor s Kateřinou Tučkovou
Co Vás přivedlo na myšlenku napsat román o poválečném odsunu Němců z Brna?
Jsem sice rodilá Brňačka, ale od dětství jsem žila mimo město, kam jsem se zpět přistěhovala až v dospělosti. Paměť mojí rodiny, která po léta žila na vesnicích nedaleko Brna, bohužel tuto historickou událost nezahrnuje, byť zase vlastníme historky o Rusích a hodinkách, případně o skrývání za náletů v kuřimských štolách. Nicméně teprve před několika lety, kdy jsem se znovu sžívala s Brnem, jsem se od historika Davida Kovaříka dozvěděla podrobnosti o odsunu německých obyvatel, o transportu na Pohořelice i o katastrofě, která se tam udála. Vzhledem k faktu, že bydlím v ulici, kde dříve žilo mnoho německých nebo smíšených rodin, a že na fasádě domu stále máme krátery po kulkách, bylo pravděpodobné, že lidé, které to postihlo, chodili po dláždění naší ulice, po schodech našeho domu a možná žili i v mém bytě? Události, které se na Bratislavské a Hvězdové před více než šedesáti lety udály, se mě od té chvíle začaly týkat…
Mají popisované události nějakou souvislost s historií Vaší rodiny nebo někoho z Vašich známých?
Jen velmi volnou. Otcova matka pocházela z rakouské rodiny, což na Jižní Moravě nebylo nic zvláštního. Byli starousedlíci a vysídlení se jí nedotklo. Rozhodně ji i zbytek rodiny postihlo méně než následná kolektivizace, která je pro mě osobně mnohem intimnějším tématem, a proto i té se kniha Vyhnání Gerty Schnirch týká. Mnohem zásadnější pro mě bylo zjištění, že němečtí obyvatelé žili v mém nejbližším okolí v Brně, v ulicích jako je Bratislavská, Stará, Francouzská nebo Spolková. A že jejich vysídlení je důvodem, jak tyto ulice vypadají dnes. Po jejich odsunu se do nich totiž nastěhovali lidé, kteří k místu ani k domovu v něm neměli žádný vztah, brzy odešli do nově vystavěných panelových domů na sídlištích, které je nalákaly na ústřední topení, a do starých bytů v klasicistních domech byli umístěni Romové, kteří tu kouzelnou čtvrť ovládají dodnes. Neprotestuji, i díky nim má ten kus Brna nezaměnitelný genius loci. Ale jak by to místo vypadalo, kdyby tam mohli zůstat lidé, kteří v těch domech žili po generace?
Z čeho jste čerpala při psaní své knihy?
Mluvila jsem s řadou pamětníků, tedy především pamětnic, které byly sdílnější i emotivnější, takže jsem z jejich vyprávění dokázala načerpat nejen fakta, ale i atmosféru. Četla jsem korespondenci vysídlených osob, která se náhodou dochovala, dobový tisk a další materiály, i porevoluční publikace, které tuto událost interpretují. Svědectví zachovaná v dokumentárních i beletristických publikacích. Také řadu knih o průběhu osvobození Brna, o brněnské architektuře, urbanismu… a především jsem konzultovala s Davidem Kovaříkem, který se otázkou vysídlení přímo zabývá v rámci své práce na AV ČR. Je to svatý muž – vydržel mé neustálé dotazy a požadavky na materiály a ještě měl tolik entuziasmu, aby na mou prosbu rekonstruoval přesnou trasu „pochodu smrti“ a šel se mnou těch třicet nočních kilometrů z Brna ke kříži v Pohořelicích. Tuto událost s odstupem dvou let považuji za jeden z nejdůležitějších momentů při práci na knize. Osobní zkušenost s noční cestou, okolím, fyzickými obtížemi jako je žízeň, těžký náklad (já jsem šla, simulujíc si pro vlastní zkušenost Gertu, s kočárkem) a nakonec i společný prožitek cesty s neodsunutými účastníky pochodu, to všechno bylo velmi hluboké, zároveň i zavazující a vzbuzující zodpovědnost. Ani nespočítám, kolikrát jsem si ten pochod při práci vybavila.
Vaše kniha je historický román. Mají Vaše postavy nějaké historické předobrazy? Nebo se jedná o čistou fikci?
Historický román v pravém slova smyslu se z té knihy stal vlastně až v průběhu psaní, kdy se jeho kontury zpřesňovaly. Původně tak nebyl zamýšlen. Od počátku byla hlavní hrdinka smyšlenou postavou, která prožívá osudy několika lidí, pamětníků nebo těch, kteří o pochodu zanechali písemnou zprávu, a mnohé z dalších událostí, které prožívá, se nestaly. Nicméně fakta, která román dokreslují, jsou historickou realitou, kterou jsme se v závěrečných korekturách snažili zpřesnit absolutně. Ani Benešův brněnský projev z května 1945 mi neprošel přebásněný – redaktorka Irena Danielová, které vděčím za řadu dodatků a oprav, nepustila ani chlup. Za což jsem jí dodatečně vděčná. Nicméně řada osudů je také vymyšlených. Osobně se tak kloním k termínu historická fikce, ale především, a tak by k té knize mělo být přistupováno: je to beletrie.
V knize na první pohled upoutá vykreslení atmosféry jižní Moravy a poválečného Brna. Máte osobní vztah k těmto místům?
Ano, jak už jsem uvedla. Brno je místo, které jsem si vybrala pro život a už od střední školy k němu mám citový vztah. O to silnější, oč déle žiju i mimo něj, protože pracuji v Praze.
Mimo historických souvislostí je zajímavé psychologické prokreslení vztahu matky a dcery. Jejich vzájemný postoj je deformován dějinnými zvraty a neschopností komunikace mezi generacemi. Vychází to z Vaší vlastní zkušenosti?
Mezigenerační střet, obzvláště ten, co by mohl vzejít z německo-české otázky, se v mé široké rodině nekonal. Nemohl, jak jsem řekla, německé předky nemám. Ale řada prvků, které se v knize objevují, nějakou paralelu s mým životem samozřejmě má, ostatně nemyslím si, že by se tomu mohl jakýkoliv autor beletrie, ani autor sci-fi, vyhnout. Kdybychom tedy zapátrali, tak bychom asi mohli porovnávat můj vztah k matce s Gertiným vztahem k Barboře Ručkové, Gertin vztah k ženám z transportu ke vztahu k mým třem sestrám, Hermíniny zkušenosti z kravína by byly zážitky mé matky, která v 80. letech neměla možnost pracovat nikde jinde, Friedrich Schnirch by mohl být můj biologický otec a Karla by klidně mohl hrát můj otčím, respektive táta... a tak dále. Na druhou stranu, nemyslím, že by explicitní přiřazení konkrétních osob a zkušeností k událostem v knize byly nějak podstatné, protože k vyprovokování mé představivosti stačí jen velice málo. Stačí jen náznak emocí a už se mi rozhýbe kaleidoskop celé škály vztahů, tisíce drobných neporozumění, která mohou vést k hrozným koncům nebo naopak ledové lhostejnosti. A žádný zákrut emocí mi nedělá problém popisovat. Obzvlášť, když o takovém neporozumění mezi generacemi, o kterém vypovídá vztah Barbory a Gerty, poměrně plasticky hovořili mnozí z pamětníků.
Máte v plánu se touto problematikou zabývat i v budoucnosti? Co chystáte dále?
Vypadá to, že zájem o druhou polovinu 20. století a zamlčené události, které se během ní v Čechách udály, mě už neopustí. Teď dokončuji disertaci, která se v rámci výtvarného umění, v němž pracuji, zabývá 50. a 60. roky, vznikem tvůrčích skupin autorů šedé zóny, konkrétně Skupinou Radar. A zároveň jsem začala zkoumat další exces, o kterém se běžně neví a který se větví od válečných let až téměř do současnosti. Pro další román, samozřejmě.
připravila Jana Lišková
|
